Do bezpečí

Byla sobota, pět ráno.
Do nosu nás praštil studený venkovní vzduch a po velmi krátkém spánku jsme byli značně polámaní. Zmuchlaní jako starý pytlík od sekané jsme pobrali doma, co jsme našli a ve velkých taškách nosili před byt. Byla ještě tma, a protože byla sobota, plno lidí ještě vyspávalo. Ulice tedy byla mrtvá, my byli jediní, kdo narušoval ticho. V krvi adrenalin a odhodlání pomoci, jak můžeme. Před námi osm hodin dlouhá cesta. Cíl byl jasný – vypravit se na ukrajinské hranice a zkusit pomoci každému, kdo chce a kdo to potřebuje. Dodávka připravena, navigace nastavena, první poselství na Twitter natočeno. Můžeme vyrazit.
A tak začala naše dlouhá cesta na hraniční přechod, který nás poznamenal možná víc, než jsme si kdy dokázali představit.

I. Začátek

Ten den začal vlastně jako každý jiný.
Byl pátek a já trávila svých osm hodin v práci. Bavím se s kolegy, směji se jejich vtipům, ale uvnitř mě to tíží. Právě začala válka na Ukrajině a já denně v novinách sledovala, jakých šílených hrůz se na Ukrajině lidé navzájem na sobě dopouští. I když se snažím tvářit normálně, mám strach. Vždyť tohle se děje v amerických filmech, nebo někde na dálném východě. Nikdy se to netýkalo Evropy. A ještě nikdy nebyla válka tak blízko nás. Uvědomuji si, že se tam zabíjí a že lidé umírají. A umírají absolutně kvůli ničemu.

Kurýr mi zrovna přinesl oběd, když se na Ukrajině vyhlásila mobilizace. Ženy a děti smí zemi opustit, ale muži musí zůstat a bojovat. Plno žen a dětí pobralo jen to málo, co mělo. Musely se rozloučit se svými manželi, otci, bratry a dospělými syny, a odejít. Uvidí je vůbec někdy? Uvidí někdy své domovy a sousedy? Vše nechaly za sebou a byly nuceny utéct do cizí země, jejíž jazyk ne-umí a kde absolutně nikoho nez-nají. Bez veškerých jistot a bez budoucnosti. A především na to všechno zůstaly úplně samy.

Jsou pouhé dva dny od vypuknutí invaze. Nikdo neví, co se děje, ani co Evropu vlastně čeká. Já vím jediné – nechci sedět doma a jen tak nečinně přihlížet. Dává se do mě vztek a představuji si, co bych v jejich situaci asi dělala já. Osobně bych byla ráda za každou pomoc, která by mi byla kýmkoliv nabídnuta. Možná v ten moment mě to napadlo. Domů přijedu v takové ráži a odhodlání, že bych mohla holou rukou dříví sekat. Vejdu do obývacího pokoje, ani nepozdravím manžela, jen odhodlaně prohlásím,

„Mám toho plný zuby! Chci jet na hranice a chci do Čech přivézt, co nejvíce lidí to jde!“

Nejdříve na mne kouká s údivem. Potom se zamyslí a najednou mu do obličeje vstoupí stejný výraz, jaký mám já.

„Tak jo,“ řekne jen a okamžitě otevře notebook. Překvapí mě jeho okamžitá a kladná reakce.

Rychle ze sebe shodím bundu a společně začneme plánovat záchranou misi. Problém je jediný. Naše auto se opravuje a dodávku nevlastníme, tak co teď? Oba jsme si uvědomili, že sice chceme na hranice, ale absolutně se tam nemáme jak dostat.

II. Solidarita

Nevzdávám to. Jako první místo, kam jdu objevovat možnost získat dodávku, volím Facebook. První, kdo na mě vyskočí, je Jan Tuna. Moderátor pořadu A Dost! Je to jen pár minut, co na svém profilu oznámil, že jede na Ukrajinu pomoci stejně, jako chceme pomoci my. Pod jeho příspěvkem se již nakupilo mnoho komentářů. Ledabyle je tedy projíždím, jestli náhodou nenajdu nějaké informace o tom, jak to na hranicích vypadá a co nás tam třeba čeká, když tu nás jeden komentář velmi osloví.

Autorem je pro nás zcela neznámá žena z Prahy, která na-bízí zapůjčení dodávky. Ona sama na hranice jet kvůli nemoci nemůže, a protože ji to také není jedno, chtěla by dodávku půjčit těm, kdo tam míří.

„Asi začnu věřit na osud!“ pomyslím si a rázem ve mně vzplane plamínek naděje. V duchu se jen modlím, aby nám dodávku někdo nevyfoukl před nosem. Hned paní píšeme, že o dodávku máme zájem a jestli bychom si pro ni nemohli ještě dnes zajet. K našemu překvapení neznámá souhlasí a posílá nám adresu, na které bydlí. Je velmi ochotná a zapůjčení své dodávky úplně cizím lidem ji nedělá sebemenší problém. Až s údivem sledujeme její neskonalou ochotu. Navnaděni velmi pozitivním přijetím začínáme ihned jednat. Obvoláváme kamarády, kdo by chtěl jet jako druhý řidič (protože já prý řídit neumím a už vůbec ne dodávku… a zapůjčenou) a na facebookové stránky našeho města oznamujeme, že vyrážíme na hranice a pokud přivezeme ženy a děti bez domovů, kam bychom je mohli ubytovat. Nečekáme od toho nic. Vždyť kdo by chtěl takhle rychle ubytovat úplné cizince? Spíš počítáme s nepochopením. Netrvá to nikterak dlouho a pod příspěvkem se množí komentáře. Jsme v šoku. Nikdy by nás ani ve snu nenapadlo, kolik odvahy, podpory a krásných slov náš příspěvek vyvolá. Dovoluji si tvrdit, že tolik dobra facebooková diskuze dlouho nezažila. Jste hrdinové, jste nejlepší, máte dobré srdce, je skvělé, že tam jedete…a mnoho dalších a dalších povzbudivých a krásných komentářů. Jako, kdyby se to ošklivé najednou ze světa vytratilo. Osm lidí nabídlo, že ukrajinské ženy a děti mohou ubytovat. Nyní už víme, že není cesty zpět. Rychle všechny lidi, kteří nabídli ubytování obepíšu a vyžádám si na ně kontakt.

Ještě ten večer jedeme pro dodávku. Vstřícnost paní je neuvěřitelná. Popřeje nám hezkou cestu a řekne nám, abychom do Čech přivezli co nejvíce lidí. Přibalí nám na cestu nějaké pomerančové džusy s tím, že cesta je dlouhá, tak ať máme co pít. Cestou do Prahy, do které nás vezl soused, ještě vykládáme syna u babičky a po cestě zpět v zapůjčené dodávce nabíráme druhého řidiče. Kamaráda Richarda jsme přemlouvat nemuseli. Souhlasil ihned. Domů dorážíme kolem půlnoci, když tu mi zvoní telefon:

„Jste nejlepší!“ ozývá se z druhé strany sluchátka, až leknutím nadskakuji. Volá má skvělá kamarádka, která bydlí asi půl hodiny od nás a která také četla můj status na Facebooku. „Hned teď se balím a vezu vám na cestu naftu! Mám tu asi čtyři kanystry, tak vám je dovezu!“

„Co blbneš? Vždyť je půlnoc? To teď pojdeš pro naftu a jen tak nám ji sem dovezeš?“ odpovídám ji překvapeně.

„No jasně! Nemám s tím problém. Jste úžasní a já budu ráda, když se na vaší cestě budu alespoň tímhle způsobem angažovat.“ Netrvá to dlouho a Nikola přiváží plně natankované kanystry nafty.

Jdeme sice spát, ale usnout nejde. Adrenalin a odhodlání je silnější, než únava. Oko zamhouřím asi kolem půl třetí ráno. Budík mě budí v půl páté.

III. Vyrážíme

Pár hodin spánku? Nevadí. Člověk se sice trochu pitomej a vypadá krapet natekle, ale elánu je na rozdávání. Z postele skáčeme jako na pérech a začínáme se balit. Bereme deky, dětské autosedačky a nějaké sušenky a sladkosti pro děti. Náš kamarád Richard hlásí, že doma našel ještě nějaké proteinové tyčinky a karlovarské rohlíky. Není toho moc. Jednoduše co dům dal na rychlé zahnání hladu pro ukrajinské uprchlíky. Vlastně si uvědomujeme, že jim toho až tolik nevezeme. Sedáme do zapůjčené dodávky, vyjíždíme pro Richarda a za svítání vyrážíme směr ukrajinsko-slovenská hranice: Vyšné Nemecké.

Víme, kam jet. Richard zkontaktoval svého kamaráda Matouše, který je na hranicích denně, protože pracuje pro neziskovou organizaci, která tam působí. Dal nám na sebe telefon s tím, že až budeme na hranicích, máme volat. V pátek ráno bylo prý uprchlíků tolik, že se absolutně nestíhalo je odvážet. To nás navnadilo ještě víc. Představujeme si zástupy uprchlíků, kteří se nám hrnou do auta a prosí o odvoz do bezpečí. Jo, takhle nějak to na těch hranicích určitě bude vypadat.

Cesta na Slovensko utekla kupodivu velmi rychle. Na poslední české benzínce si kupujeme bagety, které jsou pro nás vůbec první snídaní, a doléváme naftu. Já postupně píšu menší raporty pro přátele do společného podcastového chatu a ladím na mobilu zprávy, abychom věděli, co se aktuálně na Ukrajině děje. Zprávy posloucháme od chvíle, co jsme vyjeli. Chceme být informovaní a v obraze. Dolévání nafty z kanystru do dodávky je tak trochu improvizace. Nemáme trychtýř, takže musí postačit rozříznutá PET lahev. Nůžky na odstřižení si půjčujeme od slovenské pumpařky, která na nás kouká dost podezíravě. Myslím, že moc nechápe, proč si naftu jednoduše nenatočíme přímo u ní a jako oslové ji lijeme do dodávky z kanystrů. Petka funguje tak na půl, takže zanedlouho smrdíme naftou všichni.

IV. Na hranice

Natankovaní, najedení, vyčůraní a navonění naftou opouštíme Českou republiku a pokračujeme dál v cestě. Poprvé v životě jsem na Slovensku. Projela jsem západ USA, byla na spoustě místech Evropy, ale na Slovensko mě to nikdy netáhlo. Spíš jsem si vždy dělala ze Slováků škodolibou legraci. Především z toho, že v Bratislavě nemají metro. Takže jsem byla celkem zvědavá, co o slovenských bratoch cestou spatřím. Zprávy nám stále z rádia běží, ale my už je ani nevnímáme. Zkoušíme, jestli vlastně umíme říct něco ukrajinsky. Dohromady dáváme jen pár ruských slovíček. A to ještě těch sprostých. Shodujeme se, že rusky na Ukrajinky tímto způsobem raději mluvit nebudeme. To raději pomalu česky. Vždyť i sami Ukrajinci tvrdí, že ukrajinština je češtině podobná víc než ruština. Rukama nohama se jistě domluvíme. Vždyť jsme všichni Slované… Následuje pár vtípků na Rusko, potom konverzace o tom, jaký je Putin hajzl, když v tom už se před námi rozevírají Tatry.

„No páni… tady je ale krásně,“ kochám se celou tou nádherou. Nikdy bych neřekla, že u sousedů mají tak nádherné hory. Absolutně nechápu, proč jsem se do Tater nikdy předtím nevydala. V duchu si tedy slibuji, že jednou je určitě musím navštívit. Zbytek cesty mám ve tváři přitroublý výraz a cítím se jako Rudolf Hrušínský ve filmu Vesničko má středisková, kde se v roli doktora také neustále kochal a rozjímal nad okolní krajinou. Chybí mi jen ten malý pejsek, kterému velikán Hrušínský za jízdy recitoval Máchův Máj. Ti vpředu se humorně baví o tom, jak naši záchrannou misi pojmenujeme a já jim do toho často skáču s blaženým výkřikem:

„Teda… tady je tak krásně!“

Uchvácena celou tou scenérií rázem odpouštím Slovákům i absenci metra v Bratislavě a slibuji si, že už si z nich srandu tedy dělat nebudu. Jenže čím víc se blížíme ke Košicím, tím více ta nádhera mizí. Všímáme si, že čím blíž jsou ukrajinské hranice, tím méně aut cestou potkáváme. Nikde ani živáčka. Do Messengeru mi píší první lidé s tím, že jedou také na hranice a chtějí vědět, jak to tam vypadá. Do cíle to máme asi tři hodiny, takže všem odepisuji, že na hranicích ještě nejsme, takže informace pro ně nemám. Mohu jim říct jen to, že cestou žádné kolony nejsou a cesta je průjezdná. Zastavujeme na další pauzu u odlehlé benzínky, kde tankujeme. Nikde nikdo, Tatry daleko za námi. Jen cesta a pole. Natáčím další krátké video na sociální sítě, odepisuji na MoSL chat o tom, že se mi deník z cesty úplně psát nechce, skáčeme do dodávky a opět hurá na cestu. Jen co je benzínka za námi, Richard si vzpomene, že si od poslední české benzínky ještě neodskočil, což osazenstvo celé dodávky komen tuje tím, že je jak malý Jarda a že už jednoduše nezastavujeme. Musí to vydržet na hranice. Vypadá trochu zoufale a raději se dává do jedení karlovarského rohlíku, který vezl z domova.

Čím blíže jsme hranicím, tím hrůzostrašnější pohled se rozprostírá kolem nás. V ten moment nám dochází, že jsme asi fakt na východě Slovenska. Nádherné Tatry střídá špína a nepořádek. Rozpadlé domy bez oken, všude odpadky a válející se papíry. Toulavé smečky špinavých psů, ušmudlané děti a chatrče ztlučené z plechu a dalšího okolního odpadu. To cosi, v čem zdejší lidé bydlí, má blíž do psí boudy než do chatrče. Z těchto lidských bud byla vystavěna celá sídliště, která se topí v odpadcích a zcela určitě i smradu. Tekoucí voda ani elektřina tam být absolutně nemůže. Všude bezdomovci a bída. Naprostá lidská skládka.

„Mordor…“ špitnu a společně s kluky s otevřenou pusou hledím na tu spoušť.

„Něco mi říká, že když se sem půjdu na vteřinku vyčůrat, určitě přijdu o ledvinu,“ pípl Richard a dodává, že na hranice to určitě vydrží. Nemotorně si na sedadle poposedá, aby ulevil močovému měchýři, a dokonce odmítá i džus, který mu Honza nabízí. Jsme stále na Slovensku? ptáme se sami sebe. Nepropadli jsme se v časoprostoru někam do Indie, kde ve stejných chatrčích žijí ti nejchudší z nejchudších a z nouze chodí na skládky, kde hledají potravu? Nezbývá, než důvěřovat navigaci, která nás jako jediná ujišťuje, že na Slovensku stále ještě skutečně jsme. Po opuštění onoho Mordoru na nás čeká jen cesta. Jediné auto není přítomno. Zůstali jsme na cestě úplně sami. Jako kdyby na tenhle kout země celý svět úplně zapomněl.

V. Vyšné Nemecké

„Dojeli jste do cíle,“ oznamuje navigace a na naše mobilní telefony začínají chodit upozornění o tom, že jsme na Ukrajině. Na hranicích je neuvěřitelný chaos. Na místě je strašně moc aut a plno neustále kamsi jdoucích lidí. Každý někam jde, nebo něco někam nese. Každý někoho hledá, nebo se někomu snaží dovolat. Každý nově přijíždějící se snaží zaparkovat, jenže není kde. Celou nepřehlednou situaci se snaží korigovat slovenský voják, který je v plné polní a na hlavě má černou kuklu, takže mu jsou vidět pouze oči. I přes to, že mu do tváře není vidět, vypadá, že toho má právě plné zuby. Přijedeme tedy s dodávkou až k němu a slušně se ptáme, kam máme zaparkovat. Poradí nám jedno místo, které se zrovna uvolnilo a dál se věnuje snaze celou situaci alespoň trochu řídit. Místo, které nám nešťastný voják poradil už bylo samozřejmě zabrané, takže nám nezbývá nic jiného, než hledat místo k zaparkování jinde. Naštěstí takové po chvíli popojíždění nacházíme.

Zamykáme dodávku a vyrážíme hledat Matouše. K našemu překvapení však ve Vyšné Nemecké není. Přemístil se na nedaleký přechod Ubla. Po telefonu nám radí, za kým jít, pokud bychom chtěli z hranic ukrajinské ženy a děti odvézt. Popisuje svého kolegu, jak vypadá a kde ho hledat, jenže v tom mumraji je ho těžké najít. U hraničního přechodu to na první pohled vypadá, jako na trhu. Všude velké stany s jídlem zdarma, které rozdává Člověk v tísni a také Červený kříž. Lidé z neziskovek neustále někam volají a pobíhají jako myši. Rozdává se teplý čaj, polévka a deky na zahřátí. Jídlo si může vzít úplně kdokoliv. Je jedno, jestli je Slovák, Čech, nebo Ukrajinec. Máš hlad? Najez se a napij. Ruku v ruce zde spolupracují jak pravoslavní popové, tak dvě jeptišky, které zrovna vyplňují nějaké papíry. Na hranicích je tedy velmi rušno a všichni přítomní mají víc než plné ruce práce, aby se o příchozí postarali. Zahřáli je, dali jim najíst a možná i dodali trochu té útěchy a soucitu. Stačí jen říct: „Už je po všem. Všechno špatný zůstalo za tou hraniční čárou. Noční můra skončila, tady jste v bezpečí.“ Lidskost, solidarita a snaha pomoci lidem v nouzi je všudypřítomná.

Procházím celým tím mumrajem, když v tom se zastavuji u černého stanu, který má na sobě označení JW.ORG.

„Šmarjá, co tu dělají Jehovisti?“ pomyslím si. Ty jediné bych tu opravdu nečekala. Proč tam vlastně byli mi doteď není jasné, protože celou dobu nedělali absolutně nic. Každý něco dělal. Lidé z neziskovek se opravdu nezastavili, stejně jako popové a jeptišky. Jen ten jehovista pod svým stanem jen tak ležérně seděl a koukal dopředu. Nijak se neangažoval a ani na sebe neupozorňoval. Jen tam prostě byl… a překážel. Zůstala jsem u něj o trochu déle. Třeba také na někoho čekal, jenže stále nic. Seděl jako socha dál. Nechávám Jehovistu Jehovistou a jdu blíž k hranicím, kde postává početný hlouček lidí. Zajímá mě, na co tam čekají a tak se vecpu dopředu. A v ten moment to pochopím… Jsou to rodiny uprchlíků, které na ně netrpělivě čekají. Vidím hranice Ukrajiny a vidím, jak z ukrajinské strany přichází první lidé, které Putin vyhnal. Jsou to jen ženy a děti. Vždy je doprovází voják. Pokud mají jakékoliv zavazadlo, ochotně jim ho bere a pomáhá přenést do bezpečí. Ženy a děti přicházejí na Slovensko po jednom a vždy, když vstoupí na území Slovenska, možná poprvé za celou dobu se usmějí. Jsou viditelně unavení a vyčerpaní, ale ve tváři jim je vidět neuvěřitelná úleva. Jako kdyby si uvědomili, že to hrozné je konečně pryč. Velmi dojemné je shledání s těmi, kteří na ně na druhé straně čekají. Obejmou se, políbí a jsou rádi, že se vidí. Když vidím, jak nadšeně se vítají, málem mi to vhání slzy do očí.

Rázem si všichni tři uvědo-mujeme, jak blízko jsme válce. Tedy něčemu, co známe jen z filmů a z hodin dějepisu. Válku tady vidíme na vlastní oči. Nevidíme střelbu a boje, ale na vlastní oči vidíme, co způsobuje. Jsme svědky jejích důsledků a zničených životů. Na první pohled je vidět, že ženy opustily domovy ve spěchu. Většinou mají s sebou jen malý kufřík, který by se dal označit spíš za příruční zavazadlo, nebo mají jen jednu igelitovou tašku. Mnohdy ani to. Ve tvářích stres a únava. Bůh ví, jak dlouho nespaly. Jen co přejdou hranice a přivítají se s příbuznými, pokud na ně čekají, ihned berou telefon a snaží se dovolat zpět na Ukrajinu. Volají svým manželům s informací, že už jsou v bezpečí.

VI. Přechod Ubla

Ve Vyšné Nemecké jsme asi hodinu, ale stále nemáme „svého“ uprchlíka, kterého bychom vzali do Čech. Zjišťujeme, že naše očekávání hord migrantů, kteří se nám budou do dávky sami drát bylo jaksi nereálné. Ukrajinky z velké části už mají odvoz domluvený předem a nás tedy nepotřebují. Zkoušíme se dokonce ptát, ale bez úspěchu. Nadšení z nás začíná opadat a postupně nastupuje únava a zklamání. Jeli jsme sem snad zbytečně? Sedá me tedy do dodávky s tím, že ještě počkáme. Voláme Matoušovi a ten se nám omlouvá, že ani na Uble neví o nikom, kdo by chtěl hodit do Prahy. Richard začíná trochu rýpat, proč jsme to lépe nenaplánovali, na což mu Honza odpovídá, že ani on neměl mnoho informací. Vyjeli jsme jako první a nikdo tedy nevěděl, jak to na hranicích bude vypadat. Kdyby nám opět nezazvonil telefon, kluci by se pravděpodobně v dodávce zhádali jako psi.

„Mám pro Vás uprchlíka!“ hlásí Matouš do telefonu. Máme se vydat na přechod Ubla, kde na nás čeká maminka s malou holčičkou. Rychle startujeme dodávku a vyrážíme pro naší uprchlici. Na Ublu je to asi dvacet minut cesty. Jenže na místě přichází další vystřízlivění. Až na hraniční přechod nás s autem nepustí, jednoduše už není kde zaparkovat a auta tam překáží. Pokud nejedeme pro někoho konkrétního, nepustí nás tam vůbec. Na hraniční přechod je to pěšky dalších jedenáct kilometrů. Začíná být zima, tma, prší a Matouš nám opět nebere telefon. V tuto chvíli osobně všechno vzdávám a chci to otočit zpět k domovu s tím, že jsme to tedy alespoň zkusili. Kluci se ale vzdát nehodlají. Pro svou Ukrajinku si dojedou stůj, co stůj. Jdou tedy za dalším místním vojákem a snaží se mu vysvětlit situaci. K mému údivu nás voják pouští dál s tím, že se k přechodu můžeme alespoň přiblížit. Děkujeme a jedeme dál. Dorážíme na vojákem určené místo, ale přechod je stále daleko. Potkáváme tady druhého vojáka. Opět se dáváme do vysvětlování a opět se setkáváme s kladným přijetím. Vyrážíme tedy ještě blíž. Cestou na přechod potkáváme ještě vojáky dva a po vysvětlení, kam jedeme a co tam budeme dělat, nás pouští bez problému. Nakonec tedy zastavujeme asi kilometr od přechodu a zbytek už musíme dojít pěšky.

VII. Marie

Na přechod Ubla dorážíme, když padá tma. Přechod vypadá úplně jinak, než Vyšné Nemecké. Je tu méně lidí, méně stánků neziskových organizací a celkově je to celé méně chaotické. Konečně najdeme Matouše, který nám sděluje, že se naše uprchlice vytratila. Byl ji hledat, ale zřejmě odešla úplně. Nadšení opět střídá zklamání. Smiřujeme se s tím, že naše cesta zřejmě byla zbytečná, a tak jsme se alespoň rozhodli zůstat s Matoušem a popovídat si. Poprchává, všem stoupá pára od pusy a začíná být opravdu zima. Začnu přešlapovat na místě a všímám si termosky s čajem, který rozlévá místní jeptiška. Slušně poprosím o trochu čaje na zahřátí, protože už přestávám cítit palce u nohou. Jeptiška mi vyhoví a s úsměvem mi kelímek s horkým čajem podává. Čaj je tak přeslazený, že se mi zmrzlé prsty u nohou kroutí odporem. Ani ho nedokážu dopít a raději mířím k prvnímu koši na odpadky. Projdu kolem dalšího jehovistického stánku, jehož obyvatel opět nic nedělá a vzhlédnu k hraniční „čáře“. Ve Vyšné Nemecké nebylo za hranici dobře vidět. Teď ale vidím velkou frontu žen a dětí, která na ukrajinské straně stojí na celnici a čeká na vyřízení papírů.

„To je strašná fronta. Jak dlouho tam čekají?“ ptám se Matouše.

„Někdy i tři dny,“ všem vyrazí dech Matouš. „Na Vyšné Nemecké je kolona dlouhá deset kilometrů. Tady na Uble je to třicet pět kilometrů. Celníci pouští jednoho člověka za hodinu. Musí jim vyřídit status uprchlíka a veškeré papíry. Normálně tenhle proces trvá týden. Teď ho celníci musí zvládnout za hodinu,“ dává se Matouš do vyprávění. Dozvídáme se, že čekání na hranicích je pro ženy a děti opravdovým utrpením. V zimě a mrazu čekají na odbavení a vpuštění na Slovensko několik dní. Mnohé uprchlice přijely na hranice svými auty. Jenže kvůli popojíždění a také topení jim brzy dojde nafta a benzín, a tak se musí ukrajinské ženy a děti vydat na hranice pěšky, kde čekají další neskutečné hodiny. Mnohé to vzdaly, a když jim po dvou dnech došlo jídlo, nezbylo jim nic jiného, než se vrátit zpět domů. Mnohdy se už ani neměly kam vracet.

„Zkoušíme jim pomoct. Jenže je to složité. Naplníme auto jídlem, dekami a vším potřebným a vyjedeme jim to tam rozdat. Jenže na celnici se musí všechno proclít, protože Ukrajina není v Evropské Unii. Když nás tedy konečně pustí a my jim všechny potřebné věci rozdáme, hlavně deky a jídlo, musíme se s autem stejně jako oni zařadit do té šílené kolony. Cesta na Ukrajinu trvá jen pár minut, ale cesta zpět se protáhne klidně na tři dny,“ sděluje nám své zkušenosti Matouš. „Zkoušíme kontaktovat ukrajinské úřady, aby nám povolili třeba nějaké dobrovolnické vízum, aby byla pomoc snazší. Jenže Ukrajina má teď svých sta-ostí dost, takže si naší žádosti zatím ještě nikdo nevšiml. Je to fakt strašně složité a vyčerpávající,“ dodává. Dozvídáme se od něj, že i když jsou to pouhé dva dny od vypuknutí invaze, spoustu rádoby pomocníků se na přepravě uprchlíků snaží už nyní vydělat. „Slíbí, že je odvezou třeba do Brna, jenže v půlce cesty zastaví a řeknou jim, že pokud nezaplatí velké peníze, nedovezou je. Tohle se tu začíná docela rozmáhat. Řešit se to snaží hlavně Člověk v tísni.“

Stojíme s Matoušem u jeho stanu, smutně koukáme na tu strašnou kolonu lidí na druhé straně hranice a běhá nám mráz po zádech. Musí to být nepředstavitelné. Není divu, že čekání spoustu lidí od útěku odradí. Dál jen tak bezmyšlenkovitě postáváme, když v tu se na za námi ozve mužský hlas s ukrajinským přízvukem.

„Promiňte, nejedete do Prahy?“ ptá se. Překvapením nadskočíme a otáčíme se. Vidíme muže ve středních letech. Působí velmi ustaraně a podle toho, jak plynulou češtinou nás oslovil, to vypadá, že už je v Česku dlouho.

„Jedeme. Máme dodávku. Můžeme nabrat až pět lidí,“ usmívá se na něj Honza.

„Z Ukrajiny mi utíkají dvě sestry a jejich děti. Za chvilku by měly přejít hranice. Jsem tu taky s dodávkou, jenže do ni dám jen jednu sestru s jejími dětmi. Tu druhou mi nemá kdo vzít. Je to sestra se svou dcerou. Mají miminko. Nemohli byste je vzít do Prahy?“

Okamžitě souhlasíme a dáváme se s přítomným do řeči. Zjišťujeme, že se jmenuje Vasil a v Praze vlastní autoservis. V Česku je už deset let. Vasil je sympaťák od pohledu. Ihned nám nabízí tykání a dává nám na sebe telefonní číslo s tím, že kdybychom cokoliv potřebovali s autem, máme k němu zajet. Že je rád, že mu pomůžeme a tak doufá, že i on jednou pomůže nám. Povídáme si s ním dál a zanedlouho se už na nás směje. Je rád, že na nás narazil. Bál se, že druhou sestru do Prahy nedostane. Čekáme a čekáme. Vasil neustále sestrám volá a zjišťuje, kde přesně jeho rodina je a za jak dlouho přejdou hranice. Od našeho setkání uběhnou dvě hodiny a nám všem začíná být už pěkná zima. Vasilova rodina nikde a sám Vasil začíná být hodně neklidný. Chodí sem a tam jako lev v kleci a očima hypnotizuje hraniční přechod. Situace začíná být nepříjemná, protože se jim v jednu chvíli nemůže dovolat a bojí se o ně. Snažíme se ho tedy uklidňovat, že sestry a jejich děti jsou jistě v pořádku, ale příliš velký efekt to nemá.

„Už jdou! Konečně!“ vykřikne najednou a rozbíhá se k hranicím. A opravdu. Z Ukrajiny přechází na Slovensko hlouček žen a dětí. Vypadají velmi unaveně, ale šťastně. Jen dvě ženy se neusmívají a vypadají velmi ustaraně. V náručí nesou malé miminko, zabalené v dece, které se celé klepe zimou. Všem nám tuhne krev v žilách a mně padá srdce až do žaludku. Máme tu silně podchlazené miminko, které ihned potřebuje zahřát. Maličká se jmenuje Marie a jsou jí pouhé tři měsíce. Vzhledem k tomu, že takhle malá miminka nemají vyvinutou termoregulaci, ocitla se opravdu v nebezpečí.

„Jak daleko máte auto?“ ptá se mě Vasilova sestra, která umí stejně jako on česky. Její dceři tečou slzy po tváři a začíná pomalu panikařit.

„Asi kilometr. Jak dlouho jste na těch hranicích čekaly?“ ptám se šokovaně.

„Dvanáct hodin. Potřebuje do tepla. Prosím, musíme jít rychle do auta!“

Na nic nečekáme. Ihned je vedeme k autu. Téměř utíkáme. Cesta se zdá nekonečná a každou chvilku se Vasilova sestra ptá, jak daleko ještě auto je. Situace se zdá čím dál vážnější. Maruška už ani nepláče a jen se klepe. Je studená jako led a její mladá maminka, Táňa, je na pokraji zhroucení. Nikdy jsem nic takového nezažila ani neviděla. Strach máme všichni. Hned si sundávám zimní bundu a toho malého a promrzlého človíčka do ní balím. Stejně tak Richard. Rychle po mě hází svoji bundu a sprintuje nastartovat a vyhřát dodávku. Jakmile se naši pasažéři usadili v autě, zavíráme dveře a vstřebáváme to, co jsme právě zažili. Dodávka se konečně plní teplem a malá Maruška se klepe čím dál méně a méně. Všem se nám ulevilo. Přemýšlíme, jestli na hranicích neseženeme nějakého zdravotníka, ale když vidíme, jak se nejmladší uprchlici opět červenají tvářičky a spokojeně spinká, říkáme si, že už to asi není potřeba. Po chvilce ji maminka Táňa dokonce opatrně vybaluje z bund a s ukrajinským díky nám je vrací.

„Kde je Honza?“ ptám se, když opět vnímám okolní realitu. Zahřívání Marušky nám s Richardem sebralo spoustu pozornosti a já si ani nevšimla, že můj muž najednou zmizel. Jakmile jsem to dořekla, objevuje se ze tmy a s sebou vede další ukrajinskou ženu s malým, asi osmiletým synem.

„Pomáhal jsem Vasilovi s jeho dodávkou a cestou k vám narazil ještě tady na Světlanu a Davida. Taky potřebují do Prahy. Vezmeme je. Místo v dodávce ještě je,“ oznamuje. I Světlana mluví česky a velmi nám děkuje, že se s námi může svést. Na hranicích nemá nikoho a nemá se jak do Prahy dostat. V Praze má příbuzné, kteří na ni čekají. Auto se nám tedy naplnilo a my se můžeme vydat zpět do České Republiky, do bezpečí.

VIII. Do bezpečí

Před námi hluboká noc a dalších osm hodin cesty zpět. Snažím se navázat konverzaci a tak se žen jen ptám, odkud jsou. Dozvídám se, že Vasilova sestra s dcerou jsou z venkova, takže se jich boje zatím ještě nedotkly. Na Ukrajině nechaly úplně všechno a s sebou si vzaly jen to nejzákladnější. Tatínek malé Marušky musel do války. Jakmile přichází řeč na válku, dál se raději neptám. Táňa, maminka Marušky, česky neumí vůbec, ale i tak asi chápe o čem se s její matkou bavím. Raději dělá, že to neslyší. Je vidět, že má o svého muže opravdu strach.

Světlana je z Kyjeva. Vypráví, že když poprvé zazněly výstražné sirény a byla slyšet střelba, její syn David se úplně rozklepal strachy. Všichni uprchlíci velmi brzy usínají a v dodávce je ticho. Cesta se vleče. Nikdo nic neříká. Asi přemýšlíme nad osudy všech těch lidí, co na Ukrajině zůstali a říkáme si, jak bychom se zachovali my. Kam bychom utekli? Cesta zpět je mnohem horší, než cesta na Ukrajinu. Nedostatek spánku si začíná vybírat svou daň. Všichni jsme neuvěřitelně unavení. Honza několikrát zastavuje a prochází se, aby za volantem neusnul. Po osmi hodinách noční cesty konečně přijíždíme do Prahy.

Na “naše“ ženy a děti už čekají příbuzní, kteří nám děkují za odvoz a snaží se nám vnutit peníze. To razantně odmítáme. I přes velké naléhání a doslova strkání bankovek do kapes si nebereme ani korunu. Přejeme jim hodně štěstí, podáváme si ruce na rozloučenou a říkáme, že budeme rádi, když nám dají vědět, jak si v Praze vedou. Domů přijíždíme naprosto vyčerpaní. Při parkování dodávky u našeho domu nám zvoní budík. Ten stejný budík, na který jsme ten den ráno vstávali. Cesta na hranice a zpět nám zabrala rovných 24 hodin.

IX. Doma

Cesta nám dala opravdu hodně. I přes velké vyčerpání a náročnost jsme si uvědomili spoustu důležitých věcí. Především, jak jsou naše problémy absolutně malicherné. Když nejde o život, opravdu nejde o nic. Druhý den napsal Richard velmi věcnou výpověď o naší cestě na Facebook. Popsal, jak to na hranicích vypadá a na co si dát pozor, pokud se tam chce kdokoliv vypravit. Jeho příspěvek sdílelo přes 200 lidí a dovoluji si říci, že inspiroval další lidi, kteří se rozhodli rozjet se na hranice a pomoci.
I kdybychom ten den nikoho do Čech nepřivezli, už jen kvůli té inspiraci měla celá naše cesta smysl.

Poznámka pana Psaxe:
El léñas ale zůstala v Čechách a své místo v autě raději přenechala další uprchlici s dětmi. Sama ale nezahálela a svou energii napřela jiným směrem: podílela se na pořádání dvou charitativních sbírek a velmi úspěšného benefičního koncertu „Dobříš pro Ukrajinu“, jehož výdělek pomáhal „zajistit lékařskou a vojenskou pomoc přímo v ukrajinských městech, která jsou obléhána.“