Psychologie války

Každý si žijeme své všední životy, chodíme do práce, platíme nájem, hypotéky, staráme se o rodinu. Naše problémy jsou většinou praktického rázu, mnoho z nás žije od výplaty k výplatě a doufáme v klidný důchod. Zkuste se teď zastavit a představit si, že do vaší země přijde válka nebo jste naopak do války posláni. V tomto článku bych se ráda zaměřila hlavně na muže, tak snad dámy prominou.

Jste obyčejný muž, žijící si svým vlastním životem. Máte své ideály, dobrou práci, spokojený partnerský či manželský život, krásné děti. Nestaráte se o cizí záležitosti a chcete mít poklidný život s určitými jistotami. Ráno se probudíte a zjistíte, že vaše země je ve válce nebo válku rozpoutala, a vy jste povoláni do služby. Nikdo se vás neptá, nikoho nezajímá váš názor. Musíte. Rozloučíte se s rodinou a narukujete. Vyšlou vás do cizí země, řešit cizí záležitosti. Dají vám zbraně a pošlou do prvních linií. Musíte zabíjet lidi, kteří vám nic neudělali a zpočátku cítíte odpor, strach, bezmoc a lítost. Jste pod tlakem, ve stresu a v obavách o svůj život každou minutu, kterou tam strávíte. Víte, že pokud nevystřelíte první, tak může přijít vaše smrt.

A zde začíná jistá psychologická hra. V průběhu evoluce a díky tomu, že jsme na špičce potravního řetězce jsme zapomněli na základní pravidlo přírody. Že přežije jen ten nejsilnější. Po určité době ve válečném stavu má naše mysl pouze pár možností. Stát se dobrovolně obětí, zhroutit se nebo přepnout do módu o přežití. Nikdo nikdy předem neví, jak bude reagovat v extrémním prostředí či situacích. Tohle všechno zjistíme, až když tato situace nastane. Jsou lidé, kteří své hranice a přesvědčení nepřekročí, ani když mají nabitou zbraň u hlavy. Pak jsou tu ti druzí, kteří se adaptují a zapomenou na vše, co v životě dodržovali, či čeho si cenili. A právě tito lidé začnou páchat zločiny proti lidskosti. Znásilňování žen, dětí, mučení a vraždy civilistů. Proč to tak je? Kde se v lidech bere takové zlo?

Odpověď je jednoduchá. Všichni tohle všechno máme kdesi v sobě ukryté, zakopané pod společenskými konvencemi, které máme zažité. Evoluce, ne evoluce, stále jsme predátoři. Nejnáchylnější k tomuto chování jsou lidé, kteří mají traumata z dětství, psychické problémy, problémy s agresí. Válečné prostředí probudí všechno zlé, co si v sobě člověk nosí. Vytáhne to na povrch a přetvoří v něco ještě daleko horšího. Bez jakéhokoli studu či zábran začnete ubližovat nevinným a nejhorší na tom je, že je vám to jedno. Nemyslíte na následky, vždyť přeci kdykoli můžete zemřít, tak proč se bát následků? Nepomůže ani víra v Boha, vždyť přeci peklo prožíváte teď v tuto chvíli. Proč se bát svých činů, když právě teď zažíváte peklo na zemi a jste plní zloby. Plní vzteku na lidi, kteří vás tam poslali. Plní vzteku na lidi, které musíte zabíjet.

Tento článek jsem nenapsala proto, abych lidi, kteří páchají tak odporné zločiny omlouvala. To, co dělají je neomluvitelné. Chtěla jsem pouze vnést trochu zamyšlení a pohled z té druhé strany. Nejsem studovaný psycholog a rozhodně se nechci nazývat odborníkem. Psychologie je pouze můj koníček a ráda se zamýšlím nad pohledy té špatné, druhé strany, protože každé naše chování má nějakou příčinu. Situace na Ukrajině či i jinde ve světe, kde se válčí nebo válčilo by nám mělo přinést poučení. Poučení z toho, že v extrémních situacích se můžeme stále chovat jako zvířata, protože ať se nám to líbí nebo ne, zvířata jsme. Stále doufám, že se jako lidstvo poučíme ze svých chyb a přestaneme šířit zlo a nenávist.

Snad jednou jako společnost nebudeme tolerovat egoistické lidi ve vedení států, kteří si chtějí pouze dokazovat svou pozici. A je jim jedno, že díky jejich egu zemřou miliony lidí. Jako věčný optimista a snílek stále věřím v dobré konce a neztrácím naději.